Zašmátrala jsem v šuplíku. Vytáhla tu plochou věc. Na ústech se mi objevil bolestný úsměv. Zapla jsem tu věc do USB. A 2 hodiny jsem po ní jezdila ve složitých ornamentech. Zubila se,smutnila...
Kéž bych tablet nepoužila jen pro ukrácení toho věčného čekání. Že třeba bude ochotně psát, volat. Slyšet ten druhý hlas je něco... Nepopsatelného. Cítit, že mu zkutečně děláte radost. Vidět ho, ale přesto se nemoci dotknout.
(Vím, že jste k něčemu takovému asi čekali velmi depresivní obrázek. Ale kvůli svému smutku nemusím nakazit smutkem ostatní. Alespoň se každým dnem učím být trpělivější a trpělivější.)
PS: Vím, jaká to je patlanice, ale mějte ohledy, přeci jen "Já nechodím na uměleckou školu" (vtipná pozn. od jedné velké umělkyně.)
nahodou, ten obrazek je krasnej, a aspon ten clanek rozveselil:)